První den v novém bytě

Tak teď to nejdůležitější. Můj pokoj. Otevřel dveře do malinkatého pokojíčku. Nové letiště 160cm široké, ulička na protažení se k šatní skříni s posuvnými dveřmi, malá TV a pak už jenom počítačový stůl a jedna kolečková židle. Tak tady si karimatku neroztáhnu, tady si nezacvičím. Sakra, ten pokojíček je „velkej“ jako moje koupelna! Ach jo. První negativa. Plusy a mínusy. Tak nejdřív mínusy – stísněný prostor, počítač, na který si bude chodit páníček hrát. A teď plusy - široká měkká pohodlná postýlka, vlastní televize a velká skříň. Požádala jsem Pavla, aby mě nechal v pokoji samotnou, natáhla jsem se na postel a zavřela oči. Snažila jsem se „nacítit“, co na to moje duše. Za chvilku jsem se začala usmívat. Vypadá to, že bydlení bude fajn. Ale co s páníčkem? Tam už jsem tak příjemné pocity neměla, při tělesném kontaktu mi naskakovala husí kůže. Dám to?  

Mezitím, co mi Pavel ukazoval byt, se uvařila voda na čaj a my se posadili ke kuchyňskému stolu. Povídal o sobě, své práci, rodině a o tom, jak ho před necelým rokem opustila přítelkyně. Pak se zvedl a z poličky sundal platíčko léků, antidepresiva. Chvíli jsem přemýšlela, jestli nemám vzít nohy na ramena. Když mi pak vysvětlil, jak k nim přišel, mohla jsem si hlavu ukroutit.

Chtěl to skončit, rodiče už nežily, bývalá manželka dětem znemožňovala styk s otcem,  byl na světě vlastně úplně sám. Ještě, že neměl náboje do pistole doma, ale na garáži. Studený noční vzduch ho tenkrát probral a cestou si svůj nápad rozmyslel.

Po rozchodu potkal bývalou spolužačku, která mu slíbila, že mu pomůže. No a jako doktorka psychiatrie mu předepsala antidepresiva. Hustý! Hodně doktorům bych odebrala lékařský diplom. Zlomený člověk potřebuje nebýt na svoji bolest sám. Měl by mít kamaráda, který mu bude ochotný naslouchat, najít si nové koníčky a nový cíl. Ne se zavřít s pilulkami mezi čtyřmi zdmi bytu! Neznám nikoho, komu by antidepresiva dodala víru, lásku a naději!  Fujjj!!!  Tak už vím, jaký je můj úkol zde, v tomhle bytě. Další adept na terapii u Marcelky! A asi těžkej, když jsem ho dostala na hlídání.

Abych si nechala otevřená vrátka, navrhla jsem mu, že se nastěhuji na zkoušku. 

Snažila jsem se vyhnout loučení, ale Pavel mě šel vyprovodit až k autu. Nasedla jsem a zalaškovala, že v pondělí jsem tady i s kufry. Než jsem stačila zabouchnout dveře, Pavel se ke mně naklonil a dal mi pusu. Celá jsem se otřásla. Pravidlo „Nesahat, soukromý majetek!“ si budeme muset nastavit co nejdřív!