5) Adame, přijeď!

Nekecal. Z Plzně za 30 minut. Ani jsem se nechtěla ptát, kolik vlastně měl na tachometru. Martin se pochlubil sám 160, 180, 200. „Dárce orgánů“. Fujjj! Navíc přijel jenom ve vatované mikině, bez bundy. Sevřel se mi žaludek. Doufám, že nebude hrát na city, že v noci, až se ochladí, nemůže jet zpátky. To NE! Nedalo mi to a vzala jsem si svoje oblíbené vysoké podpatky. Hned jsem zjistila, že 177 cm nemá Martin ani náhodou!  Nebudu nad tím přemýšlet, hurá na večeři. 

Zaparkovala jsem před restaurací a klíče od auta předala svému doprovodu. V průběhu konverzace jsem se dozvěděla, co Martin dělá i jaké má plány do budoucnosti. Na oplátku jsem pustila nějaké info o sobě. Když řekl, že musí být ráno v šest v práci, odlehlo mi. Navrhl, že bychom se mohli znova vidět v úterý. Oběd. Ještě uvidím. Situace se zdramatizovala v okamžiku, kdy nám přinesli účet. Martin zjistil, že nemá peněženku. Hustý! Dobře mi tak. Vypadala jsem, jako že si zajíčka vydržuji. Brrr!

Odvezl mě domů. Strašně se styděl. Peníze měl v boxu na motorce, takže mi večeři hned zaplatit. Teď už to úterní pozvání musím brát jako omluvu. Z mnoha důvodů jsem jeho nabídku odmítla. Když odfrčel, oddechla jsem si.  

Nevydržela jsem to a poslala Adamovi SMS:

V: „Adame, Adame! Víš, jak jsem kvůli Tobě dopadla? Musela jsem na večeři s jedním mladým nabušeným motorkářem. Ufff. Příště přijeď radši Ty.“

A: „Tak proč takové věci děláš?“

V: „Bylo mi smutno, nechtěla jsem sedět sama doma. To je celý L.“