7) Švagrová

Na všech poradách a školeních jsem se potkávala s Petrovou sestrou. Bolestivě jsem si uvědomovala, že používají stejná slova, stejný tón řeči a stejné grimasy. Pokaždé, když promluvila, píchlo mě u srdce. Můj vztah a důvěra k ní se každým setkáním prohlubovaly. Tisíckrát jsem se chystala jí říct, co pro mě její brácha znamená. Ale mezi vařením kávy a o přestávkách na toaletu se to pořád nehodilo.

Už pár měsíců jsem se v duchu viděla, jak jedu za Petrem do nemocnice. Cítila jsem, že se mu něco stane, že to nedokážu a nesmím odvrátit. Ale tragický konec jsem si zakázala a věřila, že všechno dobře dopadne.

Kritické období se kvapem blížilo. Protože ho nemůžu varovat přímo, zkusím to přes sestru. Náhody neexistují a všechno se děje ve správný čas a na správném místě, jak jsem se opět přesvědčila. Ve středu odpoledne se Dáša ozvala sama. V první chvíli jsem se lekla, že už se Petrovi něco stalo, ale naštěstí to byl planý poplach. Požádala mě, zda bych ji vzala na školení. Domluvily jsme se, že svůj vůz nechá ve městě, a do Plzně budeme pokračovat jedním autem. Neměla jsem s tím problém, byla to ideální příležitost pro naši rozmluvu. Jenže jsme zase nejely samy. Já se snad nedočkám.

Při zpáteční cestě jsem navrhla, že jí ukážu, kde bydlím, a ona souhlasila. Tušila jsem, že se ráda podívá. Kdybych to plánovala, nemohla bych si vybrat lepší termín. Celý víkend jsem strávila velkým velikonočním úklidem a tak jsem ji mohla pozvat do vyzdobeného a útulného domečku.

Abych se trochu pochlubila, ukázala jsem Dáše celou domácnost. Nakonec jsem nám uvařila kávu, a protože bylo nádherně, posadily jsme se na terasu.

Mluvily jsme o práci. „Budoucí švagrová“ mi vyprávěla, kde všude dělala a jak se jí tam líbilo. Když prohlásila: „Brácha byl nejlepší šéf, kterého jsem kdy měla,“ věděla jsem, že přišla ta pravá chvíle.

Čekala na moji reakci, ale já mlčela. Situace vyžadovala malou dramatickou pauzu. Sbírala jsem sílu a odvahu k prohlášení, které se mi honilo hlavou, kdykoliv jsme se viděly. Teď anebo nikdy… Nadechla jsem se a spustila: „Petr je úžasný nejen jako šéf, ale i jako chlap. Chci, abys to slyšela ode mne. Petr byl jediný chlap, kterého jsem kdy milovala. Nebyl to z mé strany žádný románek. Miluji ho tak, že bych za něj dýchala, kdyby to bylo potřeba. Bez něj je mě jenom půl. Žiju, ale každý nádech hrozně bolí.“ Co jsem říkala dál, už si nepamatuji. Seděly jsme naproti sobě na lavičkách, já brečela a celá se třásla, Dáša byla v šoku. Zmohla se na jedinou větu: „Petr o tom ví?“ Přitakala jsem a znova se rozplakala.